Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V podstatě se toho vlastně až zas tak moc nestalo. GOD DETHRONED vydali nové album, jedenácté v pořadí, tři roky od posledního zápisu „The World Ablaze“, na němž korunovali svoji tématickou trilogii, zasvěcenou první světové válce. Pod taktovkou osudového muže kapely, kytaristy a zpěváka Henriho Sattlera, v sestavě, jež už od půlky roku 2014 nedoznala změn a ve starém dobrém black/deathmetalovém duchu, okořeněném nezbytnou špetkou dekorujících melodií.
V podstatě se toho tedy tak moc nestalo, ale co je navzdory tomu nejdůležitější, „hnětá“ to moc pěkně. A přesně proto je třeba tohle album ocenit, protože si v současných obludně recyklačních časech našlo pár solidních melodií, pár pořádných riffů a spolu s nimi vlilo do žil věrných stylových posluchačů čerstvě okysličený starý dobrý kov smrti, jemuž by to na pomyslné přehlídce toho nejlepšího z prozatímní letošní albové úrody slušelo náramně. Naleštěná parádní bagančata, černá trička s velkolepě vyvedeným motivem iluminátské pyramidy a hladový pohled ostřížích zraků muzikantů samotných, přesně tak si představuji v zástup nastoupený oddíl GOD DETHRONED, na jehož čele se Henri Sattler pyšní čerstvým výliskem „Illuminati“. Jaký by to byl pohled!
Už od úvodního riffu otvírající, titulní skladby, to Nizozemci řežou jako nešťastný eskamotér, jemuž fatálně nevyšlo kouzlo s přepůlením asistentky motorovou pilou. Kov smrti se s dechberoucím echem zadírá do uší, náhle je jeho absolutně nakažlivé podstaty všude plno. Nenápadné, nicméně majestátní klávesy na pozadí nádherně dokreslují rouhačské náměty, které protentokráte v textech vystřídaly válečné obrazy, a spíše střednětempá skladba graduje v refrénu a kouzelném sóle. Řežba se stupňuje v „Broken Halo“, kde se zásadně navyšují rychlostní otáčky, ale skladbě nechybí duše.
Ta je ostatně neomylným znamením vlastně všech položek alba. V „Book Of Lies“ doslova prýští z klenuté ústřední melodie, nechávající vzpomenout na chmurné doomové opojení, ve „Spirit Of Beelzebub“ zase z tučných riffů, které se obkreslily do znovu bleskové rytmiky. Ne nadarmo si Sattlerovci už léta hýčkají nezpochybnitelnou koncesi na extrémně metalovou produkci. Podobně kvílivě zaburácí i „Satan Spawn“ a list pily se poté znovu obrátí ke střednímu tempu a silnějšímu zastoupení melodie – „Gabriel“ jako anděl smrti doslova mrazí na zhmotnělý dotyk. Stejně působivá je následně i „Eye Of Horus“ s blyštivým, táhlým rozjezdem a svíravými melodiemi, připomínajícími zvuk apokalyptických trub, a na samotný závěr i monument „Blood Moon Eclipse“, s nímž je pomyslný iluminátský hřebík definitivně zatlučen do kříže až po hlavičku.
Je to zkrátka takový malý svátek, když si můžete poslechnout podobně zvučné album, a proto je třeba ho světit, třebaže GOD DETHRONED nejsou zrovna kapelou z těch úplně nejslavnějších. O to víc však „Illuminati“ promlouvá do aktuálního dění na metalové scéně.
1. Illuminati
2. Broken Halo
3. Book of Lies
4. Spirit of Beelzebub
5. Satan Spawn
6. Gabriel
7. Eye of Horus
8. Dominus Muscarum
9. Blood Moon Eclipse
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.